‍

A v posledním roce toho nebylo málo. Jarní konference, podzimní pracovní dny, obnovený seminář o etice, dva výcviky, supervizní kavárny za osobní účasti i v online podobě a mnoho jiných, z nichž některé jsou v tomto vydání Newsletteru popsány podrobně. V mnoha případech s velkým podílem služebně mladých členů ČIS. Je velmi milé, že se tito členové zapojují, a nejen udržují tradici, ale také ji tvořivě rozvíjejí. Kromě těchto pravidelných, plánovaných a celkem očekávaných akcí se také pro mě udály v ČIS tři zásadní. - Výměna na pozici předsedy Odborné rady ČIS. Johana Pfeiffera vystřídal Michal Vybíral. Kreativně se představil na pracovních dnech v Kralupech nad Vltavou a přeji mu, aby se stejným elánem pečoval o odbornost ČISu.

• Po nejednoduchém procesu a s velkým nasazením ředitelky Šárky Darksové byl zprovozněn dlouho očekávaný nový web ČIS. Po představení členům sklidil dlouhý potlesk. Věřím, že splní do něj vkládaná očekávání.
• Obava z nových podmínek členství v EASC se díky setkání představitelů ČIS a EASC a vyjasnění si požadavků na vzdělávání supervizorů nenaplnila. Stejně jako při vstupu do EAS před 22 lety je vzdělávání supervizorů ČIS sice odlišné od formy jiných institutů, ale vyhovující ve stávající podobě.

V příštím roce nás čeká premiérově Valná hromada ČIS v online podobě. Jak tento experiment dopadne jsem zvědavý. A také mnoho dalších akcí a výzev.

Na závěr bych se rád svěřil s osobní zkušeností a radostí. Všechna setkání členů ČIS, na kterých jsem byl (ale i o kterých jsem jen slyšel), se dějí v přátelském a vstřícném duchu. I přesto, že při nich rozhodně nevládne jednotný názor.

Jsem rád, že v organizaci, jíž jsem součástí, je možné otevřeně a bez velkých obav mluvit o svých názorech, nesouhlasit, konfrontovat, domlouvat se, vyjednávat,– a to vše s velkým respektem k druhým.

‍

‍

V listopadu 2025 došlo v Odborné radě ČIS ke změně, která uzavírá jednu významnou éru a současně otevírá novou kapitolu. Po letech práce, vedení a neocenitelného přínosu se rozhodl ukončit svou roli předsedy Johan Pfeiffer, který patří mezi nejvýraznější osobnosti české supervizní komunity. Jeho stopa v ČIS je hluboká, vizionářská a lidská v několika vedoucích rolích, které během svého působení vystřídal.

Na základě stanov organizace byl do rady kooptován Michal Vybíral, který se ujímá vedení Rady pro vzdělávání (oficiální a nyní i interní název dříve „sborovny“) až do nejbližší Valné hromady, kde proběhne hlasování členů. Současně se tímto krokem Michal stal také členem Správní rady ČIS, jak stanoví organizační struktura institutu. Michal přináší kontinuitu i energii pro další rozvoj vzdělávacích aktivit a navazuje na práci, kterou Johan v radě po mnoho let kultivoval. Michale, vítáme Tě a těšíme se na další období spolupráce.

‍

Bylo to před 24 lety…rok 2001. Vidím to jako dneska… jedeme s Johanem autem z psychoterapeutického výcviku, a někde kolem Dobrušky, se bavíme o tom, jestli by Johan vzal roli předsedy správní rady nově se formujícího ČISu. A vzal ji. V létě 2003 správní rada organizuje už pod akreditací EAS zkoušky dvou výcvikových supervizních skupin. Johan tehdy navrhne, aby se pasování nových supervizorů odehrálo na Řípu. Říp má symbolizovat „nadhled“ (super-vidění),

osídlování a kultivaci supervizní krajiny. Přišlo mi to hezké, ale také trochu nabubřelé. V duchu jsem si říkala, a možná nejen v duchu: „A ty, Johane, ty jsi asi praotec“. Jenže já to tehdy ještě nepochopila. Myslela jsem si, že je Johan iluzionista, tedy snílek podléhající vidinám, lákavým, trochu grandiózním představám. Až časem jsem pochopila, že v Johanovi jsem potkala naživo vizionáře, tedy člověka, který vytváří vize, představy o budoucnosti, často inovativní a originální, které se v dané době mohou jevit jako nedosažitelné nebo nepraktické… A přesně na tom se odehrávaly naše spory. Johan měl vize a já, praktická žena, jsem upozorňovala, že na to nemáme kapacity, lidi nebo peníze. Zaháněl mě s tím, že je důležité mít představu, kam jdeš, ostatní se poddá. Durdila jsem se. Jenže Johan má nejen vize, ale i urputnou odhodlanost je naplňovat, i když to trvá dekády, což prokázal nejen na poli supervize, ale i v tématu rušení kojeneckých ústavů, v oblasti humanizace psychiatrické péče i při monitorování dodržování lidských práv v rámci Světové zdravotnické organizace. A také je v prosazování svých ideí neuvěřitelně tvořivý. Někdy jsem měla dojem, že Johan jen tak mimoděk trousí nápady, že by za ním měl někdo chodit a smetat je na lopatku. Ale také jsem viděla, jak je frustrovaný, že se věci nehýbou nebo se hýbou pomalu. Že jsou lidé (bohužel včetně mne), kteří ho zastavují na jeho cestě za vizí. Jednou jsme měli domluvený sraz na Tři krále, na který Johan došel hodně, hodně pozdě. Když dorazil, smál se sám sobě. Zastavili ho malí Tři králové z Charity, kteří vybírali do kasičky na dětské domovy. Johan se neudržel a udělal těm nebohým dětem přednášku o škodlivosti ústavní péče.  A s podobnou vervou nejdříve vedl správní radu ČIS, později tzv. Sborovnu a vedl a garantoval výcviky. Pohádal se s mnoha lidmi, kteří nepochopili jeho vizi. Trpěl v kontaktu s těmi, kteří nesdíleli demokratické a lidskoprávní hodnoty, kteří vnímali supervizi jako kšeft nebo prostředek manipulace. Odmítal copyright na curriculum ČISu, prosazoval demokratické principy supervize vůči autoritářským a totalitním praktikám supervize i života. Do náplně výcviků vnášel lidská práva i úmluvu o právech dítěte, integraci, respekt k odlišnostem, podporoval spolupráci s ostatními supervizními organizacemi v České republice i naše propojení s Evropou. S podobnou štědrostí, s jakou se dělil o své myšlenky, nápady a inovace, někdy přivážel na výcviky tašky dobrot. S touhle štědrostí se dělil ve výcvicích i o metafory a modely. Některé se uchytily, účastníci výcviku používají termíny jako „Johanova bota“ nebo „Johanova svíčková“. Svíčková je pro mě nejen metaforou rozmanitosti receptů na svíčkovou, které se v rodinách předávají přes generace, ale pořád je to svíčková… tedy odvážně interpretuji jako rozmanitost, integrativnost supervizních přístupů při zachování podstaty supervize samé. Ale je pro mě také vzpomínkou na to, když Johan pozval velkoryse celou Sborovnu k sobě domů, hostil nás a vařil pro nás (asi 15 lidí) svoji výbornou svíčkovou. Johane, díky. Díky za ty roky štědrosti, urputnosti, tvořivosti, konfliktů, držení vize a také za schopnost to pustit a předat. Tady jedna svíčková od nás pro Tebe.

Jak se nad tématem zamýšlí Václav Lebduška „víš, holky těžší to maj...“ a pak pokračuje:

Mají to ženy nebo muži lehčí či těžší v supervizi? Jedna z otázek, na kterou přítomní účastníci semináře společně hledali odpověď. Člověk prostě občas zaslechne výroky typu: „Ženské týmy si přednostně vybírají supervizory – chlapy!“ Což může vzbuzovat určitý neklid a pocit genderové nespravedlnosti u opačného pohlaví. Jedná či nejedná se o jedno ze supervizních klišé? Ukázalo se, že zvolené téma semináře rezonuje v aktuálně probíhajících výcvicích, kde se potkávají „služebně mladší“ kolegové. Větší citlivost k pohlavní a genderové rovnoprávnosti jako jedné z nezbytných součástí tzv. kompetenčního pojetí role supervizora, je možná novou výzvou, která ovlivní pojetí supervize v budoucnu. Výrazně zde rezonují „generační“ společensko- historické vlivy. Jinak se budou na vše dívat tzv.“boomeři“, kteří vesměs zaváděli supervizi do české kotliny, ovlivňovali její normy a hodnoty. Jinak „Husákovy děti“, „Mileniálové“ atd. atd. Zde je možná důvod, proč je v české supervizní odborné literatuře dosud téma pohlaví a genderu poněkud opomíjeno. Zatímco v zahraničních zdrojích naleznete pro našince pikantně znějící zprávu o tom, že supervizorky v přechodu, který výrazně ovlivňuje jejich fyzický a psychický komfort, dostávají drobné dárky jako výraz solidarity od svých klientek s podobnou životní zkušeností! Jedna z účastnic semináře komentovala s lehce humornou nadsázkou: „Už jen pro tuhle informaci sem stálo zato jít!“ Druhou oblastí, k jejímuž zkoumání pobízela účastníky výše zmíněná moderátorská dvojice, byly biologické pohlavní vlivy, které ovlivňují supervizní proces. Líbí se nám supervidované-supervidovaní? Líbíme se mi jim? Je možné, že si nás vybrali více na základě toho, že jsme pro ně hezká žena – hezký muž, než s ohledem na naše odborné kvality? Nebo jsme si je na základě toho vybrali my? Děje se to? Jak s tímto fenoménem zacházíme? Záměrně opomenuty zatím zůstaly otázky vztahující se k transgenderu a genderová dysforii v kontextu supervize. Byť zaznělo, že s nimi již má někdo ze supervize týmů zkušenost. Velmi pravděpodobně lze očekávat, že se s tímto tématem v rámci nutné generační obměny personálu v sociálních a jiných službách budeme setkávat častěji. Zdá se, že v semináři nalezené výstupy zatím spíše vyjadřovaly radostnou energii ze společného hledání, které bylo požehnaně, než konkrétní závěry. V menší mužské skupince rezonovalo téma biologického pohlaví. Trochu, jako když se sejdou chlapi u piva v hospodě! Ženy se možná více věnovaly psychologickým a sociálním souvislostem.

Některé mocné věty, jež zazněly: „V tomhle věku už si můžu dovolit si všímat, jestli se mi supervidované líbí, protože je to úplně bezpečné!“ „Je potřeba odlišovat biologické pohlaví a sociální pohlaví-gender.“ „Volba mužů – supervizorů může být přirozeným vyvažováním energie v týmech, kde převažují ženy, což je v některých oblastech, jako jsou sociální služby nebo školství, standardem.“

„Vždycky je důležité se ptát, co je za vším schované. Preferování supervizorky nebo supervizora ze strany týmů o pohlavních a genderových vlivech nic nevypovídá. Může se jednat o potřebu naplnění archetypálního obrazu stejně jako o přenosy a protipřenosy.“ „Udělal jsem si minivýzkum v jednom ryze ženském týmu, který jako muž superviduji. Jestli při mém výběru hrálo nějakou roli pohlaví. Jedna z členek mi s upřímností sobě vlastní odpověděla: „Měli jsme bezvadného supervizora, který po pěti letech skončil. Potom supervizorku, se kterou jsme si nesedli a rychle ukončili spolupráci. Další supervizor byl strašnej, narcisní kretén! A teď máme vás a jsme spokojené!“ 

Obrázky dětí z dětského domova na téma „muž a žena“, které tvořily vizuální doprovod semináře, naznačovaly, že očekávané odlišnosti směrem k pohlavní a genderové roli jsou stále ještě patrné. Zatímco běžný (genderově neutrální či hermafroditní) „supervizor“ u dětí vyvolal asociace policistů nebo televizorů. 

‍

‍

Možná tedy bude žádoucí v rámci vyváženosti začít užívat také termín „supervizorka“. Učme se! Na začátku zazněla kýčovitá prastará píseň „boomera“ Jana Nedvěda, jejíž název byl užit jako upoutávka semináře. Jejím protipólem se stal razantnější song „Chlapi jsou kokoti!“ o nějakou generaci mladší zpěvačky jménem Mucha. Na konci se stále ještě rozdávaly růže ženám! Sic!

‍

V rámci letošní supervizní konferenci jsme si v rámci programu druhého dne mohli vyzkoušet workshopovou práci s pomocí metody nazvané „Open Space Technology“. Jedná se o facilitační metodu určenou pro vedení setkání a konferencí bez předem stanoveného programu. Vychází z předpokladu, že účastníci nejlépe vědí, co je třeba debatovat a řešit, a díky tomu si sami navrhují témata, jež je zajímají a jsou pro ně důležitá. Autorem metody je Harrison Owen, který ji poprvé představil v 80. letech 20. století. Tato metoda podporuje sebeorganizaci a otevřenou diskusi. Je ideální pro situace, kdy je potřeba zapojit větší počet lidí do řešení komplexního tématu nebo problému. Metoda je užitečná v tom, že, aktivuje kolektivní inteligenci a kreativitu, zapojí všechny účastníky bez toho, aby témata jednání byla vnucena shora a pomocí metody se tak daří dobře identifikovat skutečné potřeby a priority skupiny.

Účastníky konference do této novinky vtáhli dva zkušení borci, kteří s touto metodou nepracovali poprvé – Honza Kostečka a Daniel Kaucký z TUDYTAM z.s. A co se dělo? Přivítali nás, vysvětlili principy a pravidla a zahájili sběr témat. Během 30 minut jsme je měli na flipchartech, ke každému tématu workshopu jsme měli přiřazeného svolavatele, jehož úkolem bylo zahájit diskusi a posbírat v rámci workshopu její závěry. Ostatní jsme mohli střídat roli včeliček a motýlků poletujících z workshopu na workshop bez bázně a hany, prostě podle naturelu, nálady, zaujetí. Motýlci měli dokonce dovoleno se na čas vzdálit a lenošit. Prostor pro práci byl ohraničen pouze těmito pravidly: 

• Pravidlo dvou nohou zní: kdo na workshop přijde, ten tam bude; kdo z workshopu odejde jinam, ten odejde.
• Kdy workshop začne, tak začne a kdy skončí, tak skončí.
• Cokoli se na workshopu děje, tak se děje jen to, co se má dít.

‍

Honzo, co bys řekl sám o sobě a o tom, co děláš? 

Původně jsem leader a manažer, což jsem dělal nějakou dobu hned po vystudování a pak jsem začal vzdělávat a to mě dovedlo postupně k práci externího odborníka. Od roku 2010 to mám postavené na třech profesních nohách – školení, konzultování a supervize. Pracuji v poradenské neziskovce, která se jmenuje TUDYTAM. Ta se věnuje podporám lidí, co dělají v pomáhajících profesích, zejména v sociálních službách. Pro mne je důležitý, že jsem součástí naší malé bandy, která pracuje společně. To je asi trošku jiné, než jak to mají lidi, co dělají sami na sebe supervize. V TUDYTAM jsem teď od ledna nově ředitel. Takže jsem po mnoha letech, kdy jsem se tomu bránil, znovu v roli manažera a leadera. Kromě tradičních věcí jako je život s rodinou, jsem i DJ, to je můj koníček, což jste zažili na supervizní konferenci. 

Jak je to být znovu v roli manažera ? Co se událo, že jsi se do této role vrátil? Nakonec tě přemluvili?     

Ne ne, já jsem docela nepřemluvitelnej. Ale dává mi to v téhle partě a v tento čas smysl a byla to také možná moje ambice, nějaký můj potenciál, který jsem chtěl ještě využít. A jak mi v tom je? Je to trochu jiné, když člověk po spoustě let znovu vstoupí do podobný řeky. Ale ona to vlastně vůbec není stejná řeka, je tam už jiný kontext. Je to nový zážitek, naše firma je totiž hodně samořídící. Je to výzva, kterou si užívám i s tím, že to někdy není úplně nejpříjemnější, ale někdy zase naopak jo. A už tam vidím hezky trajektorii, po který můžu jít. Takže to je vlastně vcelku dost příjemný.

Honzo, ty jsi říkal, že vaše firma je taková samořídící. A já mám ze supervizní konference zážitek, že tam jste nás také uvedli do takové samořídící části, když jste nám vysvětlovali metodu, které se říká Open Space Technology (OST). Nevím, jestli tomu také tak říkáš nebo je nějaký líbivější český název?

Já tomu říkám také tak. Mne s touto metodou seznámil Honza Kroupa z Českého centra fundraisingu. Známe se docela dlouho, hodně toho spolu i děláme. On je hrozně inspirativní chlápek. A jednou jsme i s Danielem Kauckým společně dělali kurz pro manažery. No a tam nás napadlo to zkusit. Já si pamatuji, že jsme si říkali, jestli to bude vůbec fungovat. A tam se ukázalo, že to skvěle funguje, když se to dá do dobrého kontextu. Principem této metody je dát pár pravidel a hranice prostoru. Ale jako u jiných metod záleží na tom, kdy a kde to použiješ. Nejde ani o to, jak dokonale všechny metody znáš, ale jak je dokážeš zasadit do toho, co děláš. Takže OST je vhodná jako metoda práce pro velké skupiny, kde jsou lidi motivovaný a zainteresovaný jedním tématem. Já jsem to zažil jako součást procesu práce na vzdělávacích akcích, ale dělají se touto metodou i celé konference. To jsem sám zatím nezažil. Ono je to celé jednoduché, pár pravidel a pak už to jede. OST metodu používám už nějakých 15 let, tak 1-2 ročně to někde zkusím. Záleží na počtu lidí, dobře to funguje už při 25 lidech. Dobré je, aby při použití této metody paralelně běžely alespoň 3 workshopy.

Já se přiznám, že jsem si na konferenci v momentu, kdy jste to vysvětlovali, říkala, jak toto může fungovat. A vlastně i potom, když jsem o tom někomu vyprávěla, tak se všichni pořád ptali, jak to může fungovat.. Já si myslím, že pro pochopení metody je rozhodující osobní zážitek. Co si o tom myslíš? 

Já jsem to poprvé zažil rovnou tak, že jsme to skupině zadávali jako metodu práce, prostě jsme to zkusili použít při naší práci. Je fakt, že jako supervizor a facilitátor jsem hodně zvyklý důvěřovat procesu a metodě a tomu, že to prostě bude fungovat. Myslím, že je důležité dobře pracovat s rolí, kterou v daném procesu máš. A když věříš své roli a procesu, který děláš se správnýma lidma, na správným místě a používáš k tomu správnou metodu, tak to funguje. A můžeš spustit velká dobrodružství, která mají tendenci dobře dopadnout. Moje zkušenost, nejen z OST, ale obecně i z jiných formátů, které dělám, je: proces přestává fungovat, nebo se komplikuje, když vyskočíš ze své role. 

No a asi je potřeba také odvaha. Já jsem na vás dvou na konferenci viděla, že jste byli oba velmi autentičtí a přesvědčiví v momentě, kdy my jsme byli zvědaví, nejistí a možná někteří trochu vyděšení tím, čeho se máme účastnit a jak to dopadne. 

Asi v těchto situacích čerpám ještě ze zkušenosti z jiných rolí, než je ta supervizorská. Jak já to zažívám v tom supervizním světě, mám často pocit, že supervizoři jsou celkem opatrní v tom být na supervizi jistí ve smyslu vystupovat nějak pevně, strukturovat hodně prostor a dávat tam nějaký druh své sebejistoty. Já to mám malinko jinak, i v supervizích strukturuji, víc držím proces. No ale my jsme metodu OST použili jako konferenční formát, takže my jsme při ní měli jinou roli, než na jakou jsme zvyklí v supervizi – byli jsme facilitátory. A v mém pojetí se sebejistota při facilitování více snese. Vím, jak bude proces vypadat, jak má být strukturovaný, nemyslím obsahově, ale jak má probíhat. A bez této sebejistoty bych do něčeho takového jako OST vůbec nemohl jít. Sebejistota je spojená i s tím, že nás to s Danem hodně baví, dělat takovéhle věci. My spolu děláme nejčastěji supervizní skupiny, kde jsme v roli supervizorů  a tam jsme zase jinak dynamičtí, hloubaví. Ale na konferenci jsme si při OST mohli dovolit větší dynamiku a jiný proces, protože jsme měli jinou roli, než být supervizorem. 

Takže jsme mluvili o metodě, významu kontextu, kdy ji použít, nutnost napojit se na atmosféru a lidi, potřebě znát svoji roli a cítit v ní sebejistotu…

…a myslím, že je tam ještě jedna věc, zvláště při práci s velkou skupinou. Nesmíš se nechat znejistět tím, že budeš v každou chvíli chtít mít všechny nějak dobře napojený. To prostě nejde. V supervizi lidi musíš mít napojený, aby vlastně pořád makali. Ale tady jako facilitátor uděláš všechno proto, aby se lidi napojili, někdy se to stane víc, někdy míň, ale pak už to necháš na nich. Já v této roli facilitátora cítím mnohem menší odpovědnost za to, jestli se lidi chytí nebo ne, než kdy jsem v roli supervizora nebo lektora. To je fakt jiný.

Když jsem se na konferenci rozhlížela kolem sebe, tak někdo se chytnul fakt okamžitě a jel tu vaši vlnku hned. Někdo přemýšlel, jestli se někam vytratí, jiný se schovával za sloupy. Ale bylo vidět, jak vy i v této situaci fakt držíte proces a necháváte to rozhodnutí na nás. Ještě mne napadá, jestli jste do OST vnesli něco nového, třeba ty role motýlků a včeliček?

Nene. Tohle v té metodě všechno je a já se to takto naučil. Takže jsme jeli otrocky jak to v metodě je. Možná my říkáme motýlci a včeličky, autoři myslím říkají včeličky a čmeláci, ale žádný autorský vklad jsme do toho nevnášeli. Když jsme to připravovali, tak jsme si říkali, jak udělat ten sběr témat, jestli to nějak nerozdělit do skupinek, ale pak jsme se rozhodli to udělat klasicky. Jen jsme se snažili mít průběžně předtím v průběhu dne vstupy, říkali jsme lidem, jestli mají nějaká témata, tak ať je tam vnesou, aby se to rozhýbalo. To se doporučuje, mít nějaký předem domluvený lidi, aby pár témat pro začátek bylo. A trošku jsme se báli, aby témat nebylo málo nebo naopak moc. A to je myslím vždycky dost stěžejní, jak to bude. Na konferenci se toho sešlo tak akorát a bylo to šup šup. Já jsem v tom vždycky trošku pochybovačný, ale Dan řekl, prostě vezmeme prvních 15 témat, ty tam naházíme a pak už se dál nebudeme bavit ... 😊

‍

I mne příjemně překvapilo, jak to šlo rychle, to bylo nějakých 15-20 minut a už tam témata byla a mohli jsme jít s našimi svolavateli rovnou motýlkovat a včeličkovat do workshopů. Honzo, a jak se vlastně stalo, že se nápad použít metodu OST na letošní konferenci dostal?

Nás to už napadlo jednou předtím, ale při přípravě minulé konference se to ještě nějak neujalo. Ale letos jsem za TUDYTAM byl v přípravném výboru, tam jsem to vysvětlil a navrhl znovu. A myslím, že se to letos sešlo i s tématem konference a přání její program inovovat. Takže jsme v úvodu konference nově zažili panel a pak vznikl i odpolední prostor na to, aby se metoda OST dala použít. Při přípravě konference byly ve hře i jiné druhy participace, protože panovala shoda na tom, že je potřeba větší sdílení a spolupráce lidí nad tématy, které je společně zajímají. Takže byly i jiné metody, jak by se to dalo udělat a jak si s tím pohrát. Ale nakonec jsme dali prostor tomuto. My s tím máme skvělé zkušenosti, třeba když pořádáme třídenní supervizní kemp. Tam se všechno tahá přímo z lidí, žádná témata dopředu nejsou daná, máme připravené jenom formáty. A funguje to. 

Mluvil jsi o obavách, kolik těch témat bude nebo nebude. Ale bylo i něco, na co jsi se vyloženě těšil, když nás této metodě na konferenci vystavíte?

Já jsem se těšil na moment, kdy lidi budou nad tématy sedět a pojede tam takový ten kvas. Co považuji za nejradikálnější na téhle metodě je to, že se lidi mohou v jakýkoli moment rozhodnout, zvednout se a jít nějak jinam. A to na většině konferencí a workshopů není dovoleno. Lidi si musí vybrat téma a pak se nad ním pracuje... Takže jsem se těšil, až tam vznikne svoboda. A zároveň mne baví vidět, jak vzniká polarita soustředěné pozornosti, kterou tam vždy někdo má, a zároveň toho volnýho cestování prostorem. Prostě, když tě to baví, tak tam jsi a když tě to už nebaví, jdeš jinam, protože už je ti jedno, co se tam bude dít, už to není tvoje téma a jdeš si hledat svoje štěstí jinam. A ve většině formátů jiného typu toto prostě není dovolené, nebo se to nepředpokládá. Tady se to naopak přímo vyžaduje. A zajímavé je, že svolavatel vůbec nemusí o tématu něco vědět, prostě je potřeba to svolat a nechat pak lidi, aby se svobodně rozhodli, co je zajímá a u čeho chtějí být. A on se vždcky najde někdo, kdo k tématu má co říct. 

Ono je to vlastně hodně o nás. Jestli se opravdu zvedneš ve chvíli, kdy tě téma přestane bavit, jestli máš odvahu odejít či někam naopak vejít, jak je ti to příjemné nebo s tím bojuješ.

Já jsem právě proto hodně chodil, přicházel a odcházel jsem v naprosto nevhodný okamžik. Ukazoval jsem tím, jak je to možný. Že klidně přijdu a něco řeknu a zase jdu. Že se to prostě dá.

‍

Nasbíral jsi sám nějaké feedbacky hned jak to skončilo? 

Lidi si to chválili, neslyšel jsem nic, co by vadilo. Ale já jsem vždycky překvapený z toho, jak jsou lidi překvapený.. protože v mým světě je to vlastně přirozená věc, jak se toto dá udělat. Zvláště, když všichni neustále mluvíme o sdílení, participaci, rovnosti v komunikaci, otevřenosti a tak. A my tomu dáváme jen nějaký rámec a jedeme .. Takže pro mne je toto dost přirozený a pak mne překvapí, když lidi říkají, jaký to byl zážitek. V mém pojetí se snažím, aby to sdílení a svoboda, vznikalo vždy, když něco děláme. Takže jsem rád, že feedbacky byly pozitivní, ale já to, co se odehrálo považuji za úplně přirozený. Lidi si jen řekli, o čem se chtějí bavit a pak se o tom prostě bavili. 

Vy jste nás vlastně jen hodili do akce. Všichni říkáme, jak máme sdílet, participovat, komunikovat, ale tady jsme to fakt všichni a s chutí dělali. To mně bavilo, jak se nebavíme, že to budeme dělat, ale dělali jsme to.

No, ono je to tak i v supervizi. Mně moc nebaví pořád vyjednávat, že budeme participovat. Prostě participujme tady a teď, je to fakt nutný, tak to dělejme. Pro někoho to nemusí být komfortní, ale je to potřeba. 

A Honzo, poslední otázka. Co ty naše výstupy z workshopů, co tam po nás zůstaly?

No, my jsme je tam nechali, to se tak dělává a lidi, co si to chtějí uchovat, tak si to dnes už vyfotí. Dá se to různě zpracovat, do nějakých přehledů. To my moc neděláme. Důležitý je ten zážitek, a když něco chcete, tak si poznamenejte, co vás zajímá.

Na závěr, řekneš mi ještě něco o Danielovi, se kterým jsi metodu na konferenci dělal? 

Daniel je na volné noze a s TUDYTAM s námi externě spolupracuje. Je to jeden z nejpilnějších supervizorů, které znám. On má třeba 30-50 týmů, které superviduje a to už takových 15 let dozadu. Kromě toho s Michalem Horákem dělá kurz na zvládání obtížných situací, ale o tom by určitě řekl více on sám. Společně s Danielem vedeme skupinové supervize pro manažery ze sociálních služeb, to je taková naše libůstka. Známe se tak 20 let a pořád se sledujeme, vzájemně se inspirujeme a pořád nás to baví.  Spolupráce s Danem je pro mě vzácná věc, hlavně kvůli zážitku vzájemného doplňování. Hodně jsme se naučili právě, když děláme společně supervizní skupiny. Daniel dokáže v pravý moment svou rychlou intervencí šiftnout proces tam, kam je třeba. Já zase třeba umím víc držet proces a dávat hranice. Takže se doplňujeme. Někdy jsem ten opatrnější, on je v něčem ten odvážnější a pak si to zase vystřídáme. Moc rád pracuji v tandemu, když školíme. V supervizi je pak každý více sám. 

Honzo, tobě díky za čas a za dnešní rozhovor. Ať se daří Tobě i Danielovi, ať už v tandemu nebo každému zvlášť! 

‍

‍

‍

Uvědomuji si, že psát o tak mnohovrstevnaté akci, jakou byly Pracovní dny ČIS, je stejně obtížné, jako pokoušet se udělat elaborát o nějakém vyhlášeném hudebním festivalu, kde se mohou ve svornosti potkávat šediví pamětníci éry dlouhých vlasů s energickými tuc-tuc technaři. Přirovnání k takovému setkání mi zpětně přijde nejvýstižnější. Základní jádro asi dvaceti účastníků setrvávalo na místě v hotelu Sport v Kralupech nad Vltavou od začátku až do samého konce. Do toho se různě trousilo a odjíždělo další poměrně značné množství návštěvníků, z nichž někteří přijeli na pár hodin, jiní na celý den. Celkem se dnů účastnilo: šedesát supervizorek a supervizorů. Základní téma – tedy integrativní supervize v kontextu reality– pak bylo mapováno z více rovin. V jedné se ho účastníci seminářů snažili uchopit a pojmenovat jako specifický tvar odlišující pojetí ČIS od jiných (třeba tzv. oborových supervizí). V druhé pak rezonovaly zcela konkrétní zkušenosti. V semináři Martina Kracíka se ukázalo, že „generační“ vlivy výrazně determinují jejich podobu. Supervizoři s delší praxí více nazírali integrativní supervizi v jejím širším kontextu například jako jednu z důležitých institucí, skrze kterou se začleňujeme do evropského společenství a jeho demokratických hodnot. Gloria Beate Albrich! Jedna z prezentovaných zkušeností na semináři Jany Eismanové vyvolala silné ohlasy a kontroverzní reakce. Kazuistika týmu velké nemocnice, který se nikdy nemůže pořádně sejít. Zadavatel je laxní. Tým se cítí nenaplněn ve svých potřebách. Společně se supervizorem napíše stížnost na poměry a odešle zadavateli! Kdo z nás něco podobného někdy nezažil! Upřímné sebeodhalení plné nejistot, pochybností, zmatků až „na dřeň“, rezonovalo v silných tělesných i emočních reakcích účastníků semináře, které paralelně kopírovaly dění v supervizním procesu. Skutečná dilemata zažitá na vlastní kůži!!!! Zároveň lakmusový papírek, jestli takový formát „festival“ pracovních dnů unese. Bez toho, že by zkušení bardi „machrovali“ nebo byl hlavní aktér vypískán. Zadařilo se! I s důležitou navazující otázkou Viktora Dočkala, jestli lze ve vysoce tolerantním společenství také svobodně prezentovat hodnotící pocit, že by pečlivější příprava – tady i tam – nezaškodila. Zatím vše vypadá moc vážně, pracovně. Ale mnoho účastníků využilo také možnost na chvíli si odpočinout od role „váženého pána/paní supervizora/supervizorky“. Vznikla tím uvolněně pohodová, radostná atmosféra. Velmi barevně kreativní. Zažili jsme společnou tvorbu kmenového totemu v dílně Markety Miláčkové i s divošským pokřikem (výsledek možno shlédnout v sídle ČIS). Michal Vybíral nejspíš z přemíry energie všem předvedl spontánní dramatickou divadelní improvizaci, stand up reflektující dosavadní průběh setkání. Možná se právě v jeho osobě zjevil „avatar“ pověstné Petrusky Clarkson, kterého mezi nás nevědomky pozvala Dana Šedivá ve svém příspěvku. Veronika Čermáková si předem zajistila propustku ze sobotního hlídání vnoučat předpokládajíce, že předcházející večer za zvuků kytar, foukací harmoniky a vyhlášeného ukulele novopečeného supervizora Ondřeje Ženky bude zpěvný a hodně, hodně dlouhý. Nemýlila se! Mirka Pravdová v dočasné roli reportérky průběžně zpovídala přítomné a natáčela s nimi krátké vstupy pro sociální sítě. Také všudy přítomný laskavý humor se stal devizou v závěru velmi oceňovanou. Zbyšek Mohaupt. Muž s kamennou tváří vyvolávající ohromné salvy smíchu při prezentaci „smrtelně“ vážného tématu „Supervize v koncích – jak mohou vypadat konce supervizního kontraktu“. Jako v dobrém příběhu trvala rozvernost přesně do doby, než začal klást znepokojivé otázky. Jak to s tím koncem supervizí vlastně máme z hlediska profesní etiky? A nejen jí… Johan! Ten JOHAN Pfeiffer! Jeden ze zakladatelů ČIS. Jeho „kámen úhelný.“ Supervizní vizionář, učící budoucí supervizní osobnosti nejen v „české a moravské kotlině“, ale také v daleké Moldávii. Zarputilý ochránce práv pacientů psychiatrií. Nekompromisní kritik ústavní péče v dětských domovech, který na ulici neváhá edukovat nic netušící „tři krále“, když ho požádají o peníze na tento účel. Bůh ví, na co prospěšnějšího po jeho osvětě vybrané peníze využili. Kdo z nás na supervizním poli nezná jeho pověstné metafory „kvalitních bot“ a „slavnostní svíčkové“ symbolizující dobré dílo, kterým v jeho očích supervize nepochybně je. Odchází. Opravdu. Jeho nástupcem v Radě pro vzdělávání se stal výše zmíněný Michal V\bíral. A ocenění jedné z účastnic, že generační výměna v ČIS oproti jiným spolkům probíhá veskrze důstojně a veskrze demokraticky. Ovace ve stoje si vysloužila i Šárka Darksová za novou podobu webových stránek organizace. Dva roky je v záplavě jiných aktivit poctivě cizelovala do současného lesku. Dva roky! Mohl bych vzpomenout „stíny integrace“ Martina Hajného, ale musel jsem volit, a dal přednost úvahám nad praktickým využitím známých „modelů“ prostřednictvím Drahuše Tkáčové a Zuzany Vondřichové. Zdá se, že se supervizní teorie vesměs staly pevnou součástí naší profesní integrativní identity. Úspěšní absolventi závěrečné výcvikové zkoušky byli na místě tradičně rituálně pasováni na supervizorky a supervizory pověstnou šavlí Jiřího Broži. Na jiném místě kdysi zazněl povzdech: „V téhle republice je kolem pětiset supervizorů a supervizorek. Ale na vzdělávacích a jiných akcích je vidět pořád ta samá skupina čtyřiceti lidí.“ Přejme tedy těm, kdo na Dnech slavnostně vstoupili do kmenového společenství ČIS, aby měli potřebu dál se potkávat a vídat. A jakže to dopadlo s tou realitou integrativní supervize? Nebojím se o ní.

‍

‍

Setkání bylo zaměřené na užití modelů, vztah účastníků k modelům jako nástroji supervize. Předpokládaly jsme, že modely mohou mít různou oblíbenost užití, různou míru pochopení od účastníků a doufaly jsme, že diskuse nad tímto tématem může být příspěvkem k výuce supervizní teorie.

Ukázalo se, že účastníci mají opravdu „oblíbené“ modely – záleží na pochopení, možnostech použití i vlastní zkušenosti. Ty, které mají zažité, považují za vhodný nástroj k porozumění situací v praxi, způsob, jak vytvořit myšlenkovou mapu – zjednodušení, zpřehlednění složitých procesů a situací, se kterými se supervizoři a supervizorky setkávají. V průběhu praxe si je propojí s děním a používají je jako běžnou součást svého supervizního působení. Část předkládané teorie supervizorstvo nevyužívá, jak to obvykle bývá v každé oblasti učení.

Obtížné bývá překlopit tuto teorii do praxe, začít vidět strukturu nebo možnosti, které teorie nabízí v živé situaci supervizního setkání. Také postoj povinnosti některé z modelů použít (tento tlak cítí začínající, kteří se chystají ke zkoušce, kde se toto propojení logicky vyžaduje), může docházet k umělému nebo nevhodnému roubování teorie na praxi. Účastníci dílny upozorňovali, že teorie se může při tomto postoji stát nástrojem moci nebo zmrtvěním procesu, případně mohou bránit pozornosti k aktuálnímu dění, když se situace zjednoduší pouze na jedno hledisko.

Je zřejmé, že pokud supervizorka či supervizor použití modelů nezavrhnou, stanou se modely a další teorie součástí jejich supervizního myšlení a slouží k tomu, k čemu mají.

Výstup ukazuje, že by mohlo výuku „modelů“ usnadnit, pokud by bylo lépe definováno, co model modeluje nebo by dostal adekvátní název odpovídající jeho funkci:

Např. Sekvenční  a cyklický model popisují proces. Model Sedmioký modeluje vztahová pole supervize.  Pětiúrovňový „model“ P. Clarkson ukazuje složky nebo možnosti vztahů mezi lidmi, není úplně model, jde spíš o klasifikaci, podobně jako sedmiúrovňový, kde jde o obraz kategorií lidských potřeb a vztahování. Atd.

Ke snazšímu pochopení při výuce by také mohlo vést přesnější či podrobnější vysvětlení kontextu použití modelu. Uvádět, kde a kdy v praxi pomáhá. Jak lepší definice, tak místo, ilustrace použití v příkladech z praxe by tuto teorii frekventantům výcviku lépe přiblížila. (Např. vedle popisu modelu a instrukce „jděte do trojic a zkoušejte to“ by mohlo přispět i „najděte ve svém portfoliu supervizí situaci, kde by vám model nebo přednesená teorie pomohla“). Převedení teorie do praxe není jen v podrobném vysvětlení teorie, ale i v mapování, kde a kdy se hodí.

Doufám, že diskuse k výuce přispívá k živosti a přijetí supervizní práce, ke kreativnímu přístupu nejen při předávání teorie, ale hlavně při práci s jednotlivci i týmy v supervizní praxi.

Výstupy z flipchartů (AI):

Je vysoce pravděpodobné, že Cyklický, Sedmioký model a práce s Kontraktem (Trojúhelník) patří mezi nejčastěji používané pro jejich komplexnost a strukturovací sílu. Nejvíce upevněné modely jsou ty, které frekventanti výcviku získali v úvodní fázi supervizního výcviku.

Největší problémy v používání modelů se soustředily kolem složitosti a přílišného filozofického pojetí některých modelů, tyto jsou pak vnímány jako příliš teoretické a mají nízkou praktickou relevanci pro aktivní praxi účastníků.

Modely jsou pro supervizory/ky nezbytnou oporou, která poskytuje řád a logiku jinak intuitivní a komplexní supervizní práci.

Modely jsou oceňovány, ale klíčová výzva spočívá v umění je integrovat, flexibilně načasovat a používat je eticky – jako služebníky, ne jako pány supervizního procesu.

Modely představují pro praxi metodickou oporu a zároveň motor pro hlubší reflexi, který garantuje strukturu, směr a neustálé zvyšování kvality supervizní práce.

Hlavním rizikem je, že se model stane cílem místo prostředku a způsobí, že supervizor ztratí flexibilitu a zaměření na vztah, čímž naruší důvěru a bezpečí supervizního prostoru.

Vztah k modelům je rozdělen mezi funkční ocenění modelů jako esenciálních nástrojů pro strukturu a reflexi, a etickou obavou z jejich zneužití k neautentické manipulaci.

Vztah k modelům se také posunul od možná nevědomého, rigidního či teoretického používání k integrovanému a flexibilnímu přístupu, kde modely slouží jako interní kompas a jsou vědomě vytaženy "ke kalibraci" jen tehdy, když je to nezbytné.

‍

‍

‍

‍

Vzpomeňme si na naše dobré zkušenosti s ukončováním supervizí. Co mají společného? Možná vždy přišel konec v pravý čas, dospěli jsme k němu oboustrannou dohodou, až do konce to stálo za to. Trochu se nám stýskalo, těšilo nás, jak se to společně povedlo, rádi vzpomínáme. Nepovede se to ale

pokaždé. Přechozený vztah nebo nedonošené dítě. Zažili jste supervizní kontrakt, kdy jste si říkali, že už to mělo dávno skončit? V roli supervizora opakujeme věty a komentáře, už víme, kdo z týmu s čím přijde, jaký vtip zazní, co se ozve v závěrečném kolečku. V roli supervidovaného se na supervizi vlastně moc netěšíme, supervizor se ptá stále na to samé a reaguje na podobné motivy a slova. Je to jako v přechozeném vztahu. Oba víme, že nám vztah nic nového nepřináší, ale ze zvyku, strachu nebo letargie nikdo s razantní změnou nepřijde. Na opačném konci spektra našich zkušeností jsou supervizní kontrakty, kdy něco končí dříve, než nazrál čas, podobně jako porod novorozence dříve, než ve 40. týdnu gravidity. Z nějakého důvodu se rozhodneme kontrakt na další období neprodlužovat, říct supervidovanému, že chceme skončit, aniž pro to je nějaký zjevný důvod. Nebo přijde podnět od supervidovaných. Tým na setkání opět zpochybní smysluplnost supervizí a odhlasuje si, že raději půjde společně na bowling. Nápor klientů či pacientů natolik zavalí supervidované prací, že na supervizní setkání není čas. Supervizant si s námi nedomluví další termín a už se neozývá.

Supervizor v bílém plášti Kdyby byla supervize léčbou, jak ji zažíváme a co nám více ladí? Pro někoho může být „intenzivní medicínou“ (která patří na místa jako ARO a JIP). Rychlá podpora, účinné zacílení na „bolavá místa“ supervidovaného, iniciace změn a zvrat v procesu. Někdy organizace volají po krizové supervizi, ta by sem určitě patřila. Naplnit dohodnuté cíle a ponechat supervidované vlastnímu životu. Kontrakt je zpravidla kratší, několik setkání, jasný počet hodin. Pro dalšího je supervize spíše prací v LDN nebo v rehabilitačním sanatoriu: postupný pokrok, ošetřování zacyklených případů, zvědomování vlastních slepých míst a získávání samostatnosti a sebejistoty. Pravidelná, dlouhodobá supervize bez konce v dohledu. Ještě pro jiného může být supervize paliativou: máte to tady těžké, systém nelze změnit, od vedení vám chybí podpora, fluktuace pracovníků dosahuje závratných výšek, o nestálosti klientely ani nemluvě. Tady se nedá dělat nic jiného, než nějak přežít, s pocitem smyslu a písní na rtech. Budeme spolu supervidovat, dokud to půjde. Někde uprostřed by mohla být podoba supervize jako péče u praktického lékaře: pravidelné preventivní prohlídky, zvládání aktuálních nároků a zátěží, případně „otužování, hubnutí a wellbeing všeho druhu“. A časem oboustranná dohoda, že je užitečné „změnit lokál“ (což asi od svého praktického lékaře zrovna nečekáme, že? No, každá metafora může pokulhávat). Vnímáte rozdíl v tom časovém naladění? Každému z nás vyhovuje jiné tempo i jiný závazek. Někdo potřebuje mít předem jasno o délce supervizní spolupráce (třeba jako funkční období prezidenta). 

‍

‍

Další se o pokračování kontraktu rozhoduje každý rok znova při pravidelném hodnocení – nové předsevzetí u Novoročního přípitku - a jiný, jako zahradník svou jabloň, nechává kontrakt růst, dokud dává ovoce. Dobře a včas s danou supervizí skončit je uměním. Pomoci nám mohou odpovědi na následující otázky. Zkuste si na ně najít, v rámci své autosupervize, chvíli času.

Konečné otázky Jak poznáme, že je čas na ukončení vzájemné spolupráce? Jak si stanovujeme délku kontraktu v individuální a v týmové supervizi? Jak zajišťujeme, aby celá společná supervizní spolupráce dobře skončila? Co nám dobré ukončení spolupráce ztěžuje? Kdy se nám už chce vytratit do neznáma a proč to ne/děláme? Kdo o konci supervize rozhoduje? Můžeme v užitečné supervizi pokračovat donekonečna? Jaké zážitky máme spojené s končením – ve studiu, v práci, ve vztazích, v osobní rovině? Koho k dobrému konci supervize potřebujeme? Proč ne/hledáme supervidovaným našeho nástupce? Můžeme se stejným supervidovaným či týmem znova po čase pokračovat v supervizích? A na závěr ještě desatero jednoduchých doporučení k dobrým supervizním koncům. V supervizi totiž neplatí to pohádkové „vzali se a žili šťastně až do smrti“, spíše Tolkienovo „O cestě tam a zase zpátky“.

‍

‍

Užitečné uzavření spolupráce aneb 10 kroků k UUS

1. Jasně v kontraktu nastavit délku a rozsah spolupráce a možnosti jejího prodloužení (rekontraktu),včetně maximální doby spolupráce, kritéria hodnocení, případně výjimky.
2. Včas a otevřeně se domluvit na konkrétním termínu ukončovacího setkání.
3. Trvat na trojstranném ukončovacím setkání (zadavatel, tým+vedoucí, supervizor).
4. Společně reflektovat spolupráci, proces, naplňování cílů supervize, organizační kulturu, faktory, které ne/podporovaly společnou supervizi a užitek z ní.
5. Nabídnout doporučení pro tým, organizaci, další supervize (pohled od supervizora zvenčí).
6. Ujasnit s týmem výhled dál (na co se příště zaměřit, čemu se věnovat, čemu dát přednost, čeho se vyvarovat, jakého supervizora domluvit, co si ohlídat, jak z příští supervize více těžit).
7. Provést rituál ukončení a rozloučení.
8. Uzavřít všechny dluhy a naplnit sliby (např. fakturu, zápis, zprávu, setkání, tip na supervizora apod.).
9. Věnovat reflexi a vnitřnímu ukončení spolupráce čas a prostor na supervizi supervize.
10. Radovat se z dobře odvedené práce nebo z dobře ukončeného neblahodárného kontraktu.

‍

‍

‍

Bylo, nebylo, v hlubokých supervizích lesích plných rozličných stvoření, žila byla jedna Ředitelka. A ta Ředitelka lákala svým medovým hlasem bezbranné frekventanty supervizích výcvikových kurzů k čisáckým aktivitám.  Slibovala jim za to hory doly a hlavně spoooouuuusty sladkých bodů do jejich poloprázdných košíčků. I nechala se jedna z frekventantek zlákat do tajuplných Kralup a pod příslibem „nemusíš nic vést, stačí, když navrhneš téma a budeš moderovat tu diskusi“, přihlásila se na Dny ČIS. Když se pak na podzim toulala vietnamskými džunglemi, začala Ředitelka utahoval své medem natřené lovné sítě. Navržené téma už tady měli a taky je možná trochu nezáživné a vůbec, chtělo by to vymyslet něco kreativního a hravého, aby si supervizorky a supervizoři před večerním rautem trochu zablbli.

Co té nebohé bezbranné frekventantce zbývalo? Začala tedy studovat anotace ostatních a lámala si hlavinku, jak dostat hravost do tak seriózního tématu, v němž se chuděra teprve vzdělává. Četla anotace o identitě supervizora, o mytických supervizích avatarech a o stínech integrativní supervize… a tu ji osvítil Velký supervizní duch a jí bylo najednou jasné, co kolegům navrhne - vyrobí si společně fyzický symbol supervizi velikosti. Totem. Totem Českého institutu pro supervizi!

Bloumala luhy a háji a rozhlížela se po vhodném kusu dřeva, dostatečně majestátním, aby se mohl stát totemem, dostatečně malém, aby se jí vešel do kufru vozu a dostatečně zachovalém, aby z něj nevylezla hromada brouků nebo se nerozpadl do dne D v prach. Nakonec u sousedů zachránila před rozřezáním a spálením kus ovocného kmínku, nasbírala nějaké ty kaštany, šišky a jiné přírodniny, vyrabovala dětem peříčka a barvené kousky vlněného rouna, plata od vajíček, kousky dřeva, barvy, štětce, třpytky, staré bankovky… přibalila lepidlo, tavnou pistoli, nůž, pilku a další nástroje a vše to dopravila do Kralup.

‍

Celý den tam supervizoři a supervizorky debatovali o vážných i nevážných tématech, diskutovali nad tím, co do svých profesních avatarů integrují, čím se napojují, co odkládají a v čem celá ta interaktivnost vlastně spočívá a k čemu je to dobré a v čem jsou naopak její pasti a pastičky… Mezitím se objímali a zdravili na chodbách, popíjeli kávu, minerálku i pivo, baštili koláče i chlebíčky, až k večeru se hrstka statečných dorazila na totem slibující workshop. Po krátkém usebrání, napojení a vzývání Ducha supervize, bylo těmto šťastlivcům zjeveno, co je třeba k výrobě totemu ČIS. Totemu, který se má stát symbolem identity supervizního ČISáckého kmene, lidu svérázného, barvitého, živého. Symbolem toho, co tento lid spojuje, dodává mu sílu, ideje, vede jeho kroky správným směrem a drží nad ním ochranná křídla. Supervizorky a supervizoři se pak s nadšením a odhodláním vrhli do výroby totemu. Debatovali, zkoušeli, řezali, lepili, zatloukali, zdobili, pletli, patinovali a přidělávali… Sedmero očí, aby viděl všechny části, které má… dvě barevných copů, aby se dobře napojil… okno pod kůru, aby se dalo dostat k jádru, ovšem pomalu - což šnečí ulita připomíná… pradávné zvíře v nohách, aby historie v základech pevně stála… dostatek bankovek, aby se i finančně dobře dařilo celému kmeni… barevná křídla z modrých pírek - pro ochranu i rozlet… ústa, co se mohou mračit i smát… a srdce, velké rudé srdce, aby všechno to supervizi konání s láskou činěno bylo.

Za rozmařilého zpěvu a divokých tanců byl totem přivítán na tento svět a hned v následujících minutách se stal důstojným svědkem pasování nových supervizorů. Náčelník Bílý vlk ho na Ředitelčin pokyn odvezl do velkého sídla ČIS, kde bude strážit knihovnu a na dálku vysílat energii, ochranu a inspiraci veškerému supervidovstvu.

‍

Ráda bych čtenářům jako účastnice, ale také aktivní přispěvatelka (členka Etické komise EASC) přiblížila atmosféru a subjektivní přínosy letošního kongresu EASC Connects 2025. Jednalo se o opravdovou dvoudenní pouť online světem, plnou dialogu, reflexe, polarit a inspirací – s až „Star Trek“ kalibrem dobrodružství při teleportování mezi místnostmi a programovými akcemi.

Kongres proběhl 19.–20. 9. 2025 kompletně online s programem čítajícím 25 různorodých aktivit – od panelových diskusí a přednášek přes workshopy až po formát „world café“ (více viz níže). Dle slov realizačního týmu akce vybízela k zamyšlení nad naléhavými realitami dnešního světa: Jak můžeme jako profesionálové působící v komplexním a rychle se měnícím prostředí poskytovat jasnost a podporovat aktivitu v sobě i v lidech, s nimiž pracujeme? Rovnou přiznávám, že hlavním přínosem pro mě osobně bylo posílení naděje, že když se potká profesionální komunita, která si nad nejistotou nezoufá, ale zahrne ji do supervizního procesu jako nečekaného spolutvůrce, může vzniknout překvapivě radostný a inspirativní tvar. Úroveň moderování a organizace akce byla vpravdě světová, technické finesy osvěžující, obsah hutný. Co pro mě zůstává s podivem, je slabší účast zejména na nabízených workshopech. Níže nabízím stručnou reflexi programu.

Pátek: 

O vnitřních příbězích, nekonečném networkingu a jemném světle World Café Po působivém úvodním slovu, které účastníky naladilo na letošní téma „Jednání v nejistých časech“, jsem se přistihla, že se poprvé za posledních několik měsíců dívám na nejistotu jako na legitimního účastníka našeho profesního života. A že by si možná zasloužila čestné členství v EASC – byť bez hlasovacích práv. Následoval velmi osobní až intimní příspěvek kolegyně reflektující proměnu vlastního postoje k prožité ochromující životní události s poselstvím: naše vnitřní vyprávění má nezměrnou sílu – změnou perspektivy můžeme bolest proměnit v příležitost. Kdo je kdo? Propojování napříč EASC a Evropou Po odpoledni plném bohatých diskusí a reflexí jsme byli pozváni k neformálnímu setkání s kolegy z celé Evropy ve formátu „world café“ (jazykově rozdělené místnosti s moderátory a rotujícími prezentujícími). Kromě možnosti potkat se s přáteli a kolegy se akce účastnili i zástupci různých orgánů EASC (představenstvo, CQS, Etická komise, instituty a kancelář), kteří účastníkům představili svou práci. V jeho rámci jsem měla tu čest představit aktuální vývoj agendy Etické komise ve svižném formátu PPP (people–projects–purpose / lidé–projekty–účel) za náš v současnosti pětičlenný tým (Frederique Anthierens, Bohumila Baštecká, Timea Ferencsák, Marie Marečková, Klaus Nieland). Formát byl nastaven tak, že jsem jako zástupkyně ET procházela místnostmi s rozdělenými účastníky, stručně představila PPP a dále jsme krátce diskutovali o potřebách účastníků v oblasti etiky, možnostech Etické komise a aktuální situaci v oboru. Zaznělo nynější zaměření ET: příjem a zpracování podnětů od členů EASC, aktualizace a připomínkování dokumentů týkajících se etiky, metodická podpora a vzdělávání. Účastníci nejčastěji tematizovali potřebu dalšího rozvoje v oblasti etiky – ať již formou vzdělávání, sdílení, supervize či metodické podpory.

Sobota: 

Od konceptů k praxi – den hlubokého ponoření. Druhý den nabídl bohatou paletu workshopů, z nichž si podle mého mohl vybrat každý dle vlastních potřeb a chutí. V nabídce figurovaly například:

Alchymie polarity: Proměna napětí v transformaci Hypnosystémová práce s částmi jako základ pro self-management a empowerment Ženské vedení v nejistých časech: ženy vedou jinak. Autenticky. Žensky. Efektivně. Jak logoterapie a existenciální analýza katalyzují jasnost a posilují v turbulentních časech Nejistota znovu: Filozofické nástroje pro přeformulování jistoty a jasnosti … a mnoho dalších. Za Etickou komisi EASC jsme také nabídli workshop s názvem Na pomezí ideálů a pochybností: etika v profesní praxi. Vedl jej Klaus Nieland (DE) a byl zarámován otázkami: Jaké etické otázky vás trápí při koučování a supervizi? S jakými (hodnotovými) konflikty se setkáváte? Jak s nimi zacházíte? Workshop nabídl bezpečný prostor pro profesionální dialog, upřímné dotazování, sdílení zkušeností a společnou reflexi. V průběhu byla identifikována klíčová etická témata, sdíleny postupy a strategie a zazněl také zájem o další podporu a vzdělávání v oblasti.

Co si odnáším?

• Že nejistota není něco, co potřebujeme „překonat“, ale spíše element, který nám umožňuje růst.
• Že jasnost není výsledek, ale kompetence.
• A že naše komunita je nejplatnější právě tehdy, když nečeká na ideální podmínky ale tvoří je.

EASC Connects 2025 tak bylo nejen odborným setkáním, ale i jemně odlehčeným připomenutím, že supervize a koučování mají jeden společný „superpower“: Když se něco jeví složité, dokážeme najít strukturu. A když beznadějné, umíme hledat oporu.

Dle vyjádření EASC v návaznosti na vynikající zpětnou vazbu účastníků již výbor intenzivně pracuje na přípravách příštího ročníku „EASC Connects 2026 – Demokracie, diverzita, dialog: inkluzivní koučování a supervize pro všechny“, který proběhne 18.–19. září 2026 v Budapešti.

Potkáme se?